Vítejte na stránce

Sovětské/Ruské tanky


T-14 Armata

T-14 Armata je ruský tank nové generace postavený na základě platformy Armata. Vývoj byl zahájen v roce 2009, poprvé byly stroje z testovací série představeny 9. května 2015 na vojenské přehlídce na Rudém náměstí ke Dni vítězství.


T-90

T-90 je hlavní bojový tank ruské armády, vycházející z tanku T-72, avšak s novou generací pancéřování korby i věže a novějšího zbraňového systému (vycházející z tanku T-80). Byl vyvinut v 90. letech 20. století Karcev-Venediktovou vývojovou kanceláří pod vedením hlavního konstruktéra V. Potkina. Vyrábí se v závodě GPO Uralvagonzavod městě Nižném Tagilu v Sverdlovské oblasti. Roku 1997 byla uvedena na světové trhy modifikace T-90S. Posádku tanku tvoří velitel, střelec a řidič.


T-80

T-80 je sovětský tank, který byl do výzbroje sovětské armády zařazen v roce 1976, ale veřejnosti byl představen až v roce 1987. Představuje vývojové pokračování tanku T-64. Stejně jako on má automatické nabíjecí zařízení tankového kanonu, což umožnilo snížit počet členů posádky na tři muže. Je poháněný plynovou turbínou, díky čemuž dosahuje vyšší rychlosti než jiné současné tanky. Hlavní výzbroj tvoří 125 mm tankový kanon, který byl použit i v T-72


T-64

T-64 je sovětský hlavní bojový tank druhé generace. Byl vyvíjen současně s typem T-72, ale na rozdíl od něj se nikdy nevyvážel. Vyvinut byl 60. letech 20. století a sériově se vyráběl od roku 1969 nadále s spolu s tanky T-55 a T-62. Konstrukce typu T-64 je oproti T-72 složitější. Ve své době představoval novou revoluční konstrukci.


T-72

T-72 je druhá generace sovětských hlavních bojových tanků. Jejich výroba začala v roce 1971 a dosud bylo vyrobeno okolo 20 tisíc kusů , čímž se tyto stroje staly po sériích T-54/55 druhými nejrozšířenějšími tanky poválečné produkce, protože byly určené převážně pro export do spřátelených zemí namísto kvalitnějších a dražších T-80. Vyvíjeny byly současně s dražším typem T-64, který ovšem rovněž nebyl určen k vývozu jako T-80 . Vzniklo mnoho verzí, např. původní typy T-72 mají čelní pancíř silný 200 mm, zatímco typy T-72 vyvinut tank T-90


T-62

T-62 nebo Objekt 166 byl sovětský hlavní bojový tank používaný v 60. a 70. letech 20. století. Do konce 70. let představoval spolu s T-54/55 základní výzbroj sovětských tankových vojsk. Vznikl modernizací konstrukce T-55 mj. instalací 115mm kanónu ve větší věži a prodloužením korby. Vozidlo nepředstavovalo velký pokrok v konstrukci sovětských tanků a bylo zanedlouho nahrazeno tanky T-64 a především T-72.


PT-76

PT-76 byl sovětský lehký obojživelný tank vyvíjený od druhé poloviny 40. let 20. století, zařazený do výzbroje SSSR v roce 1952. V letech 1951 - 1969 bylo vyrobeno kolem 12000 kusů těchto strojů. Na přelomu 50. a 60. let byl jeden kus tanku dovezen do Československa, kde s ním experimentovala ČSLA. PT-76 se účastnil bojů v arabsko-izraelských válkách, v konfliktech mezi Indií a Pákistánem a ve vietnamské válce.


T-55/T-54

Sovětské tanky T-54 a T-55 byly vyvinuty během 40. let jako náhrada za T-34. Tanky T-54 a T-55 jsou si velmi podobné a na první pohled nerozeznatelné. Mnoho T-54 bylo přestavěno na verzi T-54M, z hlediska bojového nasazení ekvivalentní T-55. Tank má velmi nízkou siluetu, díky které je méně zranitelný, síla čelního pancířeje v rozmezí 120–200 mm. Bez přípravy se tank může brodit v hloubce 1,4 m (5,5 m s přípravou). Nevýhodou je omezený prostor pro posádku, dále řidič, střelec i velitel sedí v jedné řadě, případný zásah by tak vyřadil většinu posádky.


T-44

T-44 byl střední sovětský tank, vyráběný na konci druhé světové války. Tento následovník úspěšného T-34 se stal základem pro tank T-54. Koncem roku 1943 byly zahájeny práce na projektu nového středního tanku, který by vycházel z konstrukce osvědčeného typu T-34. Úkolem zadání byla zásadní přestavba a modernizace včetně odstranění nedostatků, které se u T-34 objevovaly. Mělo dojít k zesílení pancíře na kritických místech, ke zlepšení ovládání a ke zvýšení rychlosti a spolehlivosti. Současně s tím měla být zvýšena palebná síla stroje, přičemž se uvažovalo o dvou výzbrojních variantách: s kanónem ráže 85 mm a s kanónem ráže 122 mm. Kanón ráže 122 mm se ukázal jako nevhodný pro tento typ středního tanku, takže v tomto případě zůstalo u prototypu.


T-34/T-34-85

T-34 byl sovětský střední tank vyvinutý na přelomu 30. a 40. let 20. století, který měl zásadní a trvalý dopad na konstrukci tanků. V době svého vzniku v roce 1940 byl podle amerického autora Stevena Zalogy nejlepším středním tankem na světě. Disponoval bezprecedentní kombinací palebné síly, mobility, ochrany a robustnosti. Jeho rychlopalný tankový kanón ráže 76,2 mm poskytoval podstatně vyšší palebnou sílu než měly některé konstrukce jeho současníků, zatímco jeho šikmým pancéřováním jen obtížně pronikaly nejmodernější protitankovými zbraněmi. Když se v roce 1941 poprvé objevil, označil ho německý generál Paul Ludwig Ewald von Kleist za „nejlepší tank na světě“ a Heinz Guderian potvrdil „obrovskou nadřazenost“ T-34 nad stávajícími německými obrněnci té doby. Ačkoli byla jeho výzbroj i ochrana později v průběhu války překonána, často je zmiňován jako nejúčinnější a nejvlivnější tanková konstrukce druhé světové války


KV-2

KV-2 byl sovětský těžký tank a útočné dělo vyráběné v letech 1940–1941 jako druhá varianta z řady KV. V roce 1939, kdy byl zaveden do výzbroje KV-1, byl vydán pokyn na vypracování tanku, který by mohl ničit opevněné body nepřítele. Tak vznikl KV-2. Měl stejný podvozek a korbu jako KV-1, ale dostal krabicovitou otočnou věž, ve které byla lafetována 152mm houfnice M-10T (tanková lafetace houfnice M-10). V tanku KV-2 tvořily pomocnou výzbroj tři 7,62mm kulomety DT. Nedostatkem palebné síly netrpěl, ale vysoká věž znamenala značné přetížení podvozku a vysokou siluetu. Tento tank měl i jiné nevýhody, kromě vysoké siluety a hmotnosti také nedostatečný výkon motoru (pouze 500 k, tedy 375 kW), což ještě zhoršovalo nízkou pohyblivost a rychlost zděděnou po KV-1.


KV-1

KV-1 byla první a klasická varianta sovětského těžkého tanku KV (KV jako Kliment Vorošilov). Byla vyvinuta v roce 1939 jakožto jednověžová varianta (alternativa) dvouvěžových těžkých tanků SMK a T-100, které byly vyvíjeny jako náhrada za nepovedené těžké tanky T-35. Duchovním otcem tanku byl Josef Kotin.


KV-8

KV-8 byl sovětský plamenometný tank. V roce 1941 se objevil plamenomet ATO-41, který se začal montovat do tanku KV-1. Kvůli plamenometu se ale musela změnit věž. Namísto 76,2 mm kanonu se namontoval 45 mm kanon a s ním spřažený kulomet byl vyměněn za plamenomet. Tyto plamenometné tanky se však příliš neosvědčily, neboť vnitřní nádrže hořlaviny měly objem pouhých 100 litrů, což značně omezovalo taktické použití, a kromě toho plamenomety byly zatíženy ještě dalšími technickými nedostatky. Většina těchto nedostatků se však podařila vyřešit zavedením nového plamenometu ATO-42 s většími nádržemi. Ty se již vsazovaly jen do tanků KV-1S, přeznačených na KV-8S. Plamenomet ATO-42 mohl vystřelit čtyři nebo pět šlehů po dobu 10 sekund. Největší dosah se zahuštěnou hořlavinou byl 120 m. Sovětské plamenometné tanky byly organizovány ve zvláštních praporech o třech rotách


KV-13

KV-13 byl experimentální sovětský střední tank, vyvinutý během druhé světové války. Byl vytvořen na podvozku tanku KV-1 v konstrukční kanceláři CKB-2 Čeljabinského traktorového závodu. Vývoj tanku probíhal mezi závěrem roku 1941 a začátkem roku 1942. Byl charakterizován jako univerzální tank, který měl nahradit produkci T-34 i KV-1 zároveň.


KV-85

KV-85 byl sovětský těžký tank používaný během druhé světové války postavený na bázi tanku KV-1. Bylo postaveno asi 130 kusů.


IS

IS-1 (vyráběný pod názvem IS-85) byl sovětský těžký tank vyvinutý v roce 1943 a používaný během druhé světové války. Kvůli rychlému přezbrojení 122mm kanónem a vzniku IS-2 bylo vyrobeno pouze 107 kusů. Označení IS znamenalo Iosif Stalin.


IS-2

IS-2 (původně IS-122) byl sovětský těžký tank vyvinutý v roce 1943 a používaný během druhé světové války a po ní. Označení IS znamenalo Iosif Stalin.


IS-3

IS-3 byl sovětský těžký tank vyvíjený na konci druhé světové války a vyráběný v letech 1945 až 1954. Označení IS znamenalo Iosif Stalin.


IS-4

IS-4 (Objekt 701) byl sovětský těžký tank z 40. let 20. století, který se měl stát protiváhou německého tanku PzKpfw VI B Königstiger a současně nástupcem tanku IS-2.


IS-7

IS-7 byl prototyp sovětského těžkého tanku, který navazoval na řadu IS. Vývoj stroje byl zahájen v Kirovském závodě v Leningradu na jaře roku 1945. Všechny prototypy prošly armádními zkouškami. Prototypy vyjížděly z Leningradského závodu v letech 1946 a 1947. Jednalo se o mohutný stroj vyzbrojený kanónem ráže 130 mm a osmi kulomety, z toho dva byly velkorážné. Tank nakonec nebyl přijat do sériové výroby, ovšem mnoho poznatků bylo uplatněno na pozdějších typech sovětských tanků.


T-10

T-10 byl sovětský těžký tank z 50. let 20. století. Jednalo se o nástupce těžkých tanků řady IS, která byla vyráběna od druhé světové války. Jednalo se také o vůbec poslední sériově vyráběný těžký tank.


SU-85

SU-85 bylo sovětské samohybné dělo, které vzniklo jako reakce na nástup nové generace německých tanků během druhé světové války. Bylo postaveno na podvozku nejrozšířenějšího sovětského tanku T-34. Jeho dělo ráže 85 mm bylo vhodné pro boj s německými tanky Tiger I a Panther, avšak v boji s nepřátelskou pěchotou se neosvědčilo, protože nemělo kulometnou výzbroj. Oproti svým přímým konkurentům, kterými byly například stroje Hetzer nebo Stug III G, také vynikalo svou rychlostí. Od srpna 1943 do září 1944 bylo vyrobeno 2050 samohybných děl SU-85.


SU-122

SU-122 bylo sovětský stíhač tanků, šlo o reakcí na německé útočné dělo StuG III, které dosahovalo velmi dobrých výsledků. Bylo vyvíjeno od dubna 1942, přičemž byly vyrobeny dva konkurenční prototypy. Výroba SU-122 začala koncem roku 1942. Do léta 1944, kdy skončila produkce, bylo vyrobeno 1148 kusů samohybných děl SU-122. Stále však nadále zůstávaly sekundární zbraní ruční zbraně posádky. SU-122 bylo mezi sovětskými tankisty velmi oblíbené, protože bylo schopno bojovat s německými tanky Panther a Tiger I. Sloužilo také jako vozidlo pro podporu a pro převoz pěchoty na bojišti.


SU-100

SU-100 byl sovětský stíhač tanků, postavený na podvozku tanku T-34 konstrukční kanceláře Uralmašzavod, jako přímý pokračovatel modelu SU-85, z důvodu nedostatečné kapacity proti novým německým těžkým tankům. Sériová výroba SU-100 byla zahájena v Uralmašzavodu v srpnu 1944 a pokračovala, podle různých odhadů, až do března 1946. V letech 1951–1956 byl licenčně vyráběn v Československu pod označením SD-100. Celkem bylo v SSSR a Československu vyrobeno podle různých zdrojů 4 772 až 4 976 ks.


SU-152

SU-152 bylo sovětské samohybné dělo. Vzniklo v podstatě jako nouzové bojové vozidlo; silně obrněný stroj s těžkou výzbrojí měl pomoci Rudé armádě čelit německým tankům nové generace.


ISU-122

ISU-122 bylo sovětské samohybné dělo používané během druhé světové války. V roce 1943 vznikla další varianta samohybného děla, která byla stavěna na podvozku tanků řady IS. Původně se počítalo, že se bude vyrábět stroj s kanónem ráže 152 mm. Jelikož však nebylo možno zajistit odpovídající počet tankových děl této ráže, bylo rozhodnuto osadit část produkce samohybných děl kanóny ráže 122 mm, které však měly lepší protipancéřový účinek. V letech 1943–1944 bylo vyrobeno 645 ks ISU-122. Základní verze byla vyzbrojena kanónem A-19S s rychlostí střelby 2–3 ran/min, zatímco stroje ISU-122S dostaly kanón D-25S s poloautomatickým závěrem a rychlost střelby tak byla zvýšena na 4 rány za minutu.


ISU-152

ISU-152 bylo sovětské samohybné dělo používané během druhé světové války jimž se přezdívalo „Zveroboj“, neboť dokázaly jedním zásahem zničit i těžký německý tank Tiger. Sověti použili tyto stíhače tanků na ničení japonských opevnění v roce 1945.


T-70

Tank T-70 byl navržen, aby nahradil nedostatky typu T-60. Vyráběn byl od března roku 1942 až do října 1943 a bylo vyrobeno 8 226 kusů, které postupně nahrazovaly tank T-60. Jeho 45mm kanon však na střední tanky, které již tehdy ve výzbroji nepřítele převažovaly, nestačil, proto byl tank nasazován zejména jako průzkumný. Ve službě byl až do roku 1948.


T-28

T-28 byl sovětský třívěžový střední tank produkovaný v letech 1933-1940. Celkem bylo vyrobeno 503 strojů. Charakteristické bylo umístění kulometu DP v hlavní věži s kanonem. Tank rozhodně není možno považovat za optimální, třívěžová konstrukce byla neohrabaná a zbytečně složitá, nicméně v roce 1941 úderná síla tanku stále převyšovala údernou sílu německých lehkých tanků a jako minimálně srovnatelný mohl čelit i starším verzím tanků středních. Horší to bylo s jeho druhou úlohou, kterou bylo vytváření průlomů a podpora pěchoty při útocích na silně opevněné body nepřítele – pro tuto úlohu v roce 1941 již zdaleka nedostačoval, zejména pancéřováním.


BT-2

BT-2 je zkratka označující druhou (respektive první) sériově vyráběnou řadu sovětských lehkých tanků BT. Tank vycházel z typu M1930 amerického konstruktéra Johna Waltera Christieho. Zajímavostí u tohoto tanku je, že mohl jezdit i bez pásů. Verze, v níž byl kanón nahrazen dvojkulometem, je označována BT-1, nebo je považována za podvariantu BT-2. Trup tanku BT-2 byl snýtován z rovných ocelových plechů. Provedení přední části korby mělo řidiči usnadnit výhled do terénu. Bočnice vany byly dvoustěnné, vnější stěna byla tvořena pancířem, vnitřní byla tvořena pouze měkkou netvrzenou ocelí. Na korbě byla umístěna věž, jejíž stěny měly tloušťku 13 mm, stejně tlusté plechy byly použity k výrobě přední i zadní části trupu, boky byly silné 10 mm, tloušťka dna byla jen 6 mm. Za věží byl motorový prostor, kde se nacházela pohonná jednotka, startér, rychlostní skříň a další části pohonného systému. Motor byl benzínový, typu Mikulin M-5, jenž byl částečnou kopií leteckého motoru Liberty 12 s prvky motorů americké firmy Packard. Jednalo se o čtyřtaktní dvanáctiválec. Při 1650 otáčkách za minutu dával motor výkon 400 koňských sil. Zásoba paliva pro motor činila 350 l benzínu v bočních nádržích. Konstrukce podvozku byla kolopásová, na každém boku vozidla se nacházela čtyři mohutná dvojitá pojezdová kola, hnací a napínací kolo. Pás byl široký 26 cm. Dvoučlennou posádku tvořili řidič a velitel, nabíječ a střelec v jedné osobě. Velitel měl k dispozici veškerou organickou výzbroj tanku. Bojové stanoviště měl ve věži. Prvních šedesát vozidel neslo pouze kanon typu B-3 (5K) ráže 37 mm, který byl umístěn v čelní stěně věže.


BT-5

Rychlý tank BT-5 byl druhý sériový typ řady tanků BT používaný na začátku druhé světové války. Jedná se o vylepšený BT-2, který dostal novou větší věž s 45mm kanónem 20-K. Také byly opraveny nedostatky, kterými spíše zkušebn BT-2 trpěl. Byl vyráběn od roku 1933 do roku 1935, kdy se začal vyrábět vylepšený BT-7. Tank vycházel z typu M1930 amerického konstruktéra Johna Waltera Christieho, byl poháněm motory Mikulin M-5. Zajímavostí těchto tanků je, že mohly jezdit i bez pásů.


BT-7

Tanky BT-7 představovaly poslední a nejrozšířenější variantu sovětských rychlých tanků řady BT. Tank vycházel z typu M1930 amerického konstruktéra Johna Waltera Christieho, byl poháněm motory Mikulin M-17 (v licenci vyráběnými německými BMW VI). Zajímavostí u tohoto tanku je, že mohl jezdit i bez pásů.


T-35

T-35 byl sovětský těžký tank vyvinutý ve 30. letech a jediný sériově vyráběný pětivěžový tank v historii.


T-26

T-26 byl sovětský lehký tank vycházející z britského tanku Vickers Mark E vyráběný v letech 1931–1941. Celkem bylo vyrobeno cca 12 000 kusů tanku T-26. Ten byl vyráběn v mnoha modifikacích – první varianty byly dvouvěžové a vyzbrojené kulomety, následovaly dvouvěžové varianty, z nichž jedna věž nesla kulomet a druhá dělo, a posléze se přešlo na jednověžový stroj s kanónovou výzbrojí. Dále se vyskytly modifikace na plamenometný tank, mostní tank a další úpravy. Stroj se dočkal nasazení ve Španělské občanské válce, bojích s Japonci, při invazi do Finska i v rámci Velké vlastenecké války. Nicméně již v roce 1939 začalo být zřejmé, že již nestačí na plnění válečných úkolů proti dostatečně vybavenému nepříteli a v roce 1941 byl definitivně stažen z výroby. V době zahájení operace Barbarossa byl stále nejpočetnějším tankem Rudé armády. Prvních čtrnáct dní bojů přežila jen malá část strojů.